|
Kůzovácké oko
|
V tuto chvíli je 30 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.
Jste anonymní uživatel. Registrace zasláním emailu na adresu kuzovaci@kuzovaci.cz
|
|
Skype okénko
|
kuca.kuzovak
peca.kuzovak
|
|
Expedice Kalbion 2008 (sbohem Brightone)
Publikováno: Monday, 29.12. 2008 - 17:31:00 Od: | 
Nastalo úterní ráno, den našeho odjezdu, probudil jsem se trochu divně vyspalý, asi tak jak se můžete probudit pokud celou noc pěkně nahlas chrápete a někdo na vás mlaská, to se pak spí divně a probudíte se nevyspalí.
Ten kdo mlaskal byl chudák Poky, prý se v noci nevyspal pro jistotu vůbec, tedy ani špatně, což může být dáno i tím, že mu na poslední večer zbyla již jen malá dávka narkotik v podobě RUMU. Vzpomněl jsem si na Janču, jak se jí kolektiv smál, že nevydrží spát vedle mě když chrápu, tak snad teď Poky potvrdí, že to je fakt těžký, ne-li nemožný. Měli jsme poslední den a večer odlet, takže plán byl jasný. U Alexe v bytě shromáždíme naše zavazadla, vyrazíme do města ukázat Pokymu molo, o které přišel návštěvou jazykovky, provedeme shoping a dáme poslední oběd s Kryštofem v kavárně kde dělal a pak pomalu přesun domů. Na molo jsme trefili celkem s přehledem, dokonce jsme použili k přiblížení i autobus zjevně jsme začali pronikat do systému, nebo na nás už taky lezla postimperiální deprese. Na molu se chtěl Poky nechat vystřelit do luftu nějakou atrakcí, ale ten den bylo vše zavřeno. Já si raději sednul a než to obešli tak jsem v klidu napsal pohledy. Po prohlídce mola chtěl Poky nabrat trochu mořské vody do lahve, aby dostál své tradici vozit si od moře slanou vodu. Nejprve na oblázkové pláži zjistil, že to nebude taková sranda nabrat vodu při půlmetrových vlnách. Improvizoval tedy a různě zkoušel zatížit lahev kameny, pak doběhnout vlnu když se vrací a podobně. S napětím a lehkým pobavením jsme sledovali jeho počínání a bylo jen otázka času, než ho nějaká ta vlna dostihne. A taky že ano, za chvilku byl Poky zalit mořskou pěnou až po kolena. Tak alespoň natankoval lahev a šel si kousek výše na pláž vylít boty. Po zbytek dne se mu potom na vrchu bot vysrážela sůl, ale nijak si na to nestěžoval. Po plážovém intermezzu jsme prošli opět The Lanes, jestli tam nenajdeme nějaký giftshop, ale byli tam spíš butiky a věci do bytu. Taky jeden sexshop, který jsem si šel zevnitř prohlédnout jen já, upřímně líbil se mi víc než české provedení. V jednom obskurnějším krámku nás pár věcí zaujalo, nejvíce pak NOTHING za tři libry padesát pencí, což byla průsvitná plastiková kapsa, ve které nebylo fakt vůbec nic, jen byla hezky popsaná například: Pokud po otevření obalu něco najdete, můžete to reklamovat a dostanete nic, respektive nic nedostanete. No prostě parádní nápad, ale byl jsem jediný kdo si to koupil. Dal jsem to pak v Praze Vlastě a ta pak říkala všem na otázku co ti Petr přivezl z Anglie? NIC, za což sklízela soucitné a nechápavé pohledy. Doporučuji! Z dalších lokací jsme zkusili kšeft vše za 99pencí (taková obdoba vše za 30,-) a já pročesal několik optik kvůli oranžovému pouzdru na brýle. S Kryštofem byl sraz ve dvanáct u stánku s bavorskými klobáskami. Samozřejmě nikde nebyl a chvilku jsme čekali. Pak nás odvedl do přilehlého nákupního centra, do kavárny Alba kde kdysi pracoval. Dokonce ho tam i někteří znali, takový marocky vyhlížející šéf ho hezky přivítal a fešná brazilka za kasou také. Objednal nám jídlo, pro Dášu to nějak zvojtil a pak jsme čekali a Kryštof nám popisoval co tam dělal. U stolu za námi seděl takový umaštěný britský džentlmen s jeho maminkou, který prý tam chodí každý den a dá si sendvič a čaj. Něco takového uvidíte fakt jen v Anglii! Tácy po jídle odnášela nějaká holka, Kryštof se jí ptal jak dlouho tam dělá, prý dva týdny, tak opáčil že on tam dělal pět měsíců a že jí přeje ať vydrží. Myslím že ho pohledem proklínala:o) Po obědě a rozloučení s Kryštofem bylo nutné rychle dokončit nákupy. V nákupním centru jsme tedy hledali giftshopy a také poštu kvůli známkám. Na poště ale byla fronta a giftshopy stály za prd, tak jsme ještě vyrazili do ulic, poslední stanicí byl Waitrose, kde jsme nakoupili dobré whisky. Oběd co jsme předtím měli byl moc malý, tak jsme ještě zapadli do mekáče, abychom už do večera nemuseli nic jíst. Kolegové se s konzumací ale trochu flákali a Kůca s Dášou řešili, jestli ještě napsat pohledy, nebo je napsat ve vlaku, takže když pak došlo k letmé konfrontaci s aktuálním časem, nastal vyložený úprk na bus, rychlé vyzvednutí věcí u Alexe a běh na vlak. Trochu rychle rozloučení s Brighton-Hovem, ale našemu stylu by odpovídalo. Ve vlaku proběhlo ještě vtipné přeskupení věcí, protože nakoupené whisky zabírali dost místa. Poky navíc vyfasoval plastové nádobky na jídlo, že je má dovézt k Navrátilům domů (pravděpodobně množství paliva spotřebované díky této zátěži eliminuje jakýkoliv ušetřený efekt, alespoň z planetárního hlediska). Bylo to o fous a pár nádobek nakonec muselo zůstat v Británii:o) Také se Dáše s Kůcou konečně podařilo napsat ty pohledy a já jsem si liboval, že jsem to zvládnul už na molu. Na Gatwick airport jsme se snažili rychle projít kontrolou, nicméně Kůcišovi nejdříve nechtěli přijmout batoh, jako že přesahuje rozměry a musí být odbaven extra. Poté co ho donesl černochovi na přepážce rozměrných nákladů to komentoval slovy: Tak jsem právě přišel o batoh. Následovala rentgenovací kontrola, kde zase Kůcišovi vrátili malý baťužek, že z něj má vyndat notebook a poslat ho extra. Když pak došlo i na rentegen bot, prohlásil jsem že je to v háji, že přístroj určitě začne řvát pozor chemické zbraně . Ale kupodivu Kůca prošel. Já jsem měl o dalším úkolu jasno: koupit hrnky s britskou vlajkou. Viděl jsem je den předtím v Londýně a říkal si že v Brightonu budou levnější, ale chyba lávky, v Brightonu ty velké neměli. Takže jsem je nakonec musel koupit na letišti s patřičnou přirážkou, ale alespoň jsem se zbavil kovových chechtáků. Zbývalo trochu času, tak jsme zapluli do hospody, tedy já si pivo nedal, letět nacamranej fakt nemusim. Jak už to tak bývá, Poky lemtal pomalu a náš borading time se nebezpečně přibližoval. Nakonec jsem mu musel dát nůž na krk, že za dvě minuty odcházím na letadlo, ať si dělá co chce, ale já svůj odlet nemůžu riskovat. Ukázalo se, že jsem udělal celkem dobře, protože k naší Gate jsme šli hodně, hodně daleko a dlouho. Když jsme tam došli tak akorát začali pouštět lidi. Kůciš pro změnu už po cestě pouštěl prdíky a po doražení na místo konstatoval že musí nutně na záchod. Jenže kde nic tu nic, v tom uviděl koš& dělám si srandu, prostě šel zpátky hledat WC. Naštěstí fronta postupovala pomalu a stihnul se vrátit včas. V letadle bylo opět plno a opět jsme se rozdělili. Letuškám a pilotovi jsme po několikadenním tréninku rozuměli podstatně lépe. Také jsem během letu vyzkoušel WC, v letadle vůbec poprvé:o) Po klidném přistání v Praze jsme vyzvedli bagáž, přeskupili platové misky a zavolali taxi. Nechtěli jsme přitom dát vydělat těm letištním zlodějům, tak jsme si zavolali CITYTAXI a čekali na něj na parkovišti. Poky zjistil, že mu stovkobus jede až za půl hodiny a čekal s námi. Pak už následoval přesun na, Vlasta mi udělala krásnou večeři pečené kuřecí kousky se zeleninou. Byla celá nesvá z toho, že mi to z letiště nějak trvalo a že to tam už dlouho suší, nicméně ubezpečil jsem jí slovy zlato to nevadí, je to úplně skvělý, jsem strašně rád, že to není burger . A tím se moje vyprávění o Expedici Kablion 2008 a postimperiální depresi chýlí ke konci. Možná jsem na něco zapomněl, možná něco přehodil, ale ať tak či tak ducha jsem snad vystihnul. Stálo to za to a těším se na další výlet se skupinou mladých cestovatelů. Mějte se pěkně. Peca
|
|
| |
|
Přihlásit se
|
|
Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
|
|
Hodnocení článku
|
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0
|
|
Související témata
|
|
|
