VOVAKU 2010, Etapa IV. Jablecká myslivna - jelení louka za Točníkem
Publikováno: Saturday, 06.11. 2010 - 20:07:52 Od: | 
Zde se dozvíte kam ve Zbiroze na oběd, na Žebráku k rybníku a na Točníku na zvěřinu
Ani nevím jak a noc utekla jako voda. Velmi brzy nás začaly spalovat paprsky ranního slunce a azurová obloha dávala věštit nadcházející horký letní den. Jurky postavené za účelem výhledu do údolí začali jejich majitelé povážlivě rekonfigurovat směrem na východ. Důvodem byla snaha přidat noci ještě kousek stínu a pomoci si tak od dozvuku vydatné večerní porce rumu s jahodami. S přibývajícím časem to ale prostě nešlo a počali jsme se tedy baliti a chystati na cestu. Ucho mrmlal že se mu od rosy promočil spacák a že už konečně bude muset přestat používat starý a příští rok vzít nový. Ten má zatím ve skříni, aby se mu neopotřeboval:o))) Asi ho přesvědčilo že viděl východ slunce skrz látku. Kolem poledního jsme po rozkošných postranních cestách a poněkud nudné koncovce přibyli do Zbiroha. Pamatuji si, že jsme si cestou fotili naší spací louku z druhé strany údolí, na které jsme předtím večer koukali. Také mám v paměti, že se tam celkem intenzivně probíral Richard Marcinko a kdyby psal články Poky, tak by bojové zásady tohoto mudrce náležitě rozvedl v každém odstavci. Ale protože to Poky nepíše, tak se budete muset spokojit jen s tímto tvrzením. A předpokládám chichi že Vás to nesere:o))) Ale nechme toho rýpání a přesuňme se do hospody Na Radnici kam jsme zavítali na oběd a usadili se pro náš již značně propocený oděv raději venku na zahrádce ve dvoře. Bohužel se nám nějak nepodařilo vzpomenout si, že bychom ve Zbiroze měli navštívit také hospodu U Slunce, kde Matěj Kuděj s Jaroslavem Haškem ztropili svou legendární výtržnost s vydáváním se za artisty. Ale to zase tak nevadilo, protože hospoda Na Radnici se ukázala býti volbou výtečnou a naši literáti by nám jí jistě schválili. Z výběru jídel nás zaujalo čevapčiči s bramborem, myslím že i nějaká ta polévka padla, několik salátů, pohár či palačinka a vše proloženo několika lahodnými pivečky. Snad i ten vrchní svou ochotou připomínal legendárního dvojitého opakovače od Slunce. Ve výpravě nastal zásadní zlom. S ohledem na celkové denní výkony, neklesající pod 15kilometrů a velké vedro působila skupina již značně znaveně. Výstup na hřeben Radeč se tak zdál být odvážným až riskantní počinem, do kterého se nikomu nechtělo. Nastalo tedy luštění v mapách a hledání variant. Nakonec zvítězila volba stočit se trochu na východ a přes Žebrák a Točník se přiblížiti k Berounu, odkud nám jelo spojení zpátky na Kůzovou. V tom, k velkému úžasu řeporyjských, se u vedlejšího stolu posadila paní která mi přišla tak nějak povědomá. A Poky v ní neomylně poznal naší fyzikářku a chemikářku ze základky Lukešku. Tato žena nás naučila mnohému co na Kůzové využíváme při stavbách či demolicích svépomocí a je pro nás legendou. Byť my jsme pro ní prostě jedny z mnoha dětí které kdy učila. Po obědě jsme se vydali opět na cestu, absolvovali jsme dvoukilometrový pochod po rozpáleném asfaltu a zmizeli v lescích směrem k Žebráku. Cestou jsme u jedné polní zastávky viděli pěkně vypaseného hada a v podvečer jsme dorazili do Žebráku a zakotvili v hospůdce U krále Václava IV. a ochutnali některé z lahodných moků pivovaru Herold. Už bychom bývali asi pokračovali na Točník, ale debata místních na předzahrádce se stočila k rybníku. I doptali jsme se, kde že ten jejich zázrak asi je a třebaže se mi do toho osobně nechtělo, štrádovala si to naše výprava za chvíli ulicemi městečka hledajíce onu bájnou nádrž. Finální nalezení a osvěžení bylo příjemné a namotivovalo nás k výstupu na majestátní kopec s hradem, na který jsme od rybníka s respektem vzhlíželi. Co vám mám povídat, tady by snad i Zátopek musel říct když nemůžu tak prostě nemůžu. Osobně jsem byl nahoře tak mrtvej že jsem se těšil až někde zalehneme. Chuck se ke mě připojil, ale zbytek výpravy si hodlal hrad řádně prohlédnout a tak udělal pár fotek, skouknul medvědy a kozy a s úsměvem se k nám vrátil asi po dvaceti minutách. Následovaly zhruba dva kilometry velmi příjemného a pozvolného klesání až k místu u obce Březová, kde jsme podle map tušili pěknou louku na přespání. Nevýhodou byla její západní orientace, takže jsme na pokraji na lesní cestě začali vařit večeře a čekali než slunce zapadne za protější kopec, abychom na sluncem ozářené louce nevyvolali pozornost místních. Dokonce tam před setměním zavítal nějaký pejskař, ale asi se nás bál víc než my jeho a jak nás zmerčil zase poklidně odešel. Odměnou za vytrvalost nám byly krásné barvy červánků a obzoru. Po rozmístění Jurkišť jsme se dali ještě do trochy rumu, ale ochota účastníků konzumovat byla poněkud nízká a mám dojem že to zbouchali hlavně Poky a Chuck z počátku rozmrzele a nakonec asi trochu rezignovaně. Po setmění se k našemu ležení začaly z lesa blížit mohutné kroky a po chvíli se zatraceně blízko přidalo jelení troubení. Něco jsem pronesl směrem k Pokymu, jako že tohle asi nebude prase a jelen to zaregistroval, stašně naštvaně zatroubil, pak odprskal a stejně hlučným krokem jako přišel zase odešel. Dále jsme již jen sledovali dohasínající oblohu a zbytek noci strávili nerušeným spánkem.
|
|
| |
|
Přihlásit se
|
|
Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
|
|
Hodnocení článku
|
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0
|
|
