Tětínský výlet - KŮZOVÁCI

Přišel listopad a dal nám najevo, že právě on je pánem podzimu a přinesl s sebou studený vítr, mlhu a plískanice. Jeho starší, avšak laskavější bratr říjen je ten tam a my se můžeme ohřát vzpomínkou na jeho přívětivé, slunné, barevné dny. Zvláště pak

na jeden. Sobotu 15. října, kdy jsme v osazení: Ucho s Markét, Kůca a já vyrazili na výlet. Vláčkem do Berouna a odtud pěkně po svých, cestou necestou! přes Tetín, s nezbytnou občerstvovací zastávkou v Srbsku, až na Karlštejn.
V 9:25 nás Kůca, jedoucí již ze Smícháče, vyzvedl - nevyzvedl v Řeporyjích.Proč vyzvedl-nevyzvedl? Inu, vláček dojel. My koukali, kde se zjeví naše plavovláska a ona nikde. Naskočili jsme rychle do posledního vagónu (ano skutečně posledního, neb v soupravě byly vagóny tři!) a cvičně si začali připravovat, jak vysvětlíme paní konduktérce, že opravdu nejsme černí pasažéři, že jenom náš kamarád s hromadnou jízdenkou sedí v jiném vagónu... Naštěstí "výmluv" nebylo třeba a k "vedoucímu výpravy" jsme se přesunuli ještě před kontrolou. Vlak byl plný do posledního místečka, cesta pěkně ubíhala.
Na Berounském nádraží se to hemžilo výletníky, hlavně cyklisty. My jsme také "šlápli do pedálů" a cestu ztratili cca po 60 metrech. Naštěstí nás z tápání vyvedla a přes most převedla legrační milá ukecaná paní a za nedlouho nás hradiště Tetín uvítalo překrásným výhledem. Nějakou dobu jsme se kochali krásami Berounska, na řece nás překvapilo množství vodáků. Než jsme se vymotali z vísky, jejíž jméno si nepamatuji, prohlédli jsme si ještě kostel skrze zamřížovaná vrata.
Smíšeným lesem, po zlatém koberci z listí jsme pak pochodovali směr Srbsko, penzionek, obídek, pivečko. Partička nezklamala a všichni, až na mne, si dali smažák a to ne ledajaký. Dokonce smažené trio! Největší úspěch z tria měl takzvaný "smradlák", kterýžto, snad pro předpokládaný úspěch, šouplnul pan kuchař Uchovi na talíř hned dvakrát. Bohužel však na úkor třetího sýra z tria. Takže Ucho měl vlastně nakonec takové větší duo. Já si pochutnala na kuřecím masíčku s broskví a jako všichni na pečených brambůrkách. Dobrý oběd jsme spláchli zrzavou vodou. Já jeden ks, kluci dva (tři?). Markét potrápila chuťové buňky a Uchovu peněženku takovým zvláštním nedotočkem zmrzky. Na terásce bylo krásně, slunko, horko, idyla!
Nakonec jsme se ale přeci jen museli zvednout a pokračovat v cestě na Karlštejn. Když už byla bílá věž v dohledu, kluci patrně zjihlí úchvatnou scenérií, netrpělivě krátili cestu k hradu přímou čarou přes zorané pole. Naše sebejisté počínání dokonale zmátlo páreček výletníků v důchodovém věku. Myslím, že nás proklínají ještě teď, mazajíc si bolavé klouby Alpou. O zaneřáděné obuvi nemluvě.
Náš enthusiasmus ovšem záhy udusil velmi hustý porost, jež nám stál v cestě. Po nesmělých pokusech prodrat se skrze maliní, ostružiní, keře všeho druhu i vzrostlé stromoví, jsme na pokorně otočili zhruba o 140 stupňů a navraceli se ke značené cestě. Kůca, jako zkušený zálesák se otočil pouze o stupňů 80 a brodil se oraništěm ku značené cestě doslova střemhlav. My ženy, jsme zvolily cestu sice delší, ale o to náročnější, abychom záhy mohly pohodlně špacírovat po cestě. Ucho byl chudák zmaten, jelikož nevěděl, zda následovat Kůcu nebo svojí ženu...
Šťastně a pospolu jsme se dostali na Karlštějn, prošli se po rušné promenádě a mířili k nádraží. Do Prahy nám to jelo zanedlouho. Nacpáno bylo k prasknutí, ale nám nic nechybělo, jelikož jsme pohodlně seděli. Možná nám jen chybělo pár minut času navíc, aby Řeporyjští stihli vláček ze Smícháče domů. Bohužel nestihli. To jim však jistě nepokazilo náladu z pěkného výletu. My, tedy já a Kůca, jsem se svezli až na Hlavák a odtud se příjemně vyluftovaní a unavení odebrali do svých domovů.. :o)))))))))))).