Samotná výprava začala vlastně už den před tím v pátek 28. července, kdy byl naplánován sraz na Masarykově nádraží v Praze, odkud měl vlak do Mimoně odjíždět okolo šesté hodiny odpolední. Původně jsme měli vyplouvat ze Stráže pod Ralskem, ale bohužel byl stav hladiny kvůli předchozím horkům velmi nízký. Proto jsme nalodění přesunuli do Mimoně, kde „už se neprášilo za kanoí“.


Já jsem bohužel nemohl na sraz dorazit, neboť v tu chvíli jsem ještě provozoval windsurfing na nádrži Nové Mlýny pod Pálavskými vrchy na jižní Moravě. Proto z Masaryčky odjelo zatím pouze pět členů výpravy. Po příjezdu do Mimoně šli hoši zkontrolovat, zda-li má zdejší krajové pivo Březňák a Zlatopramen říz a správnou míru. Tohoto úkolu se zhostili hned v nádražní restauraci – však taky dveře od vlaku zastavili přímo naproti jejímu vchodu. Vzhledem k tomu, že se první setkání s tímto krajovým fenoménem malinko protáhlo do noci, rozhodla se skupina neriskovat delší přesuny a přenocovala rovnou v městském parku kousek od nádraží.
Tou dobou jsem si teprve doma balil věci do mé speciální ski-alpinistické krosny značky meta-sport modré barvy, kterou jsem dostal pod stromeček v roce 1988. Po krátkém cca. dvouhodinovém spánku jsem se i já vypravil směr Mimoň – pro změnu autobusem z Florence.
V sobotu po šťastném ranním shledání na náměstí v Mimoni byla naše výprava kompletní. To už ovšem přijela dodávka z půjčovny lodí a my nafasovali překrásné plastové kanoe a barely na uskladnění osobních věcí. Batohy jsme schovali do plastových pytlů, které jsme si přinesli, takže veškeré naše věci byly zabezpečeny proti případnému převrácení lodi, což někteří z nás za nedlouho velmi ocenili. Ještě jsme skočili do nejbližší restaurace natočit pivo do PET-ek, abychom v pustině nezemřeli žízní a nic už nám nebránilo vyrazit vstříc do náručí dobrodružství. Posádky lodí byly rozděleny již dříve - kormidelníkům Uchovi, Kůcovi a Jiřímu byli přiřazeni háčkové Radek, Poky a Kryštof.
Plavba byla zpočátku klidná. Za nedlouho nás však řeka začala řeka častovat prvními úskalími, kterých měla ještě spoustu v zásobě po celou dobu naší plavby. Koryto bylo často úzké sotva několik metrů, břehy vysoké a zarostlé. Obrovská křoviska přehrazovala někdy i celou šířku řeky a na kraji pro nás zbýval jen malý průzor tak akorát na šířku kanoe. Jak jsem již říkal, vody bylo málo a tak jsme tu a tam najížděli na záludné písčité mělčiny nebo se museli vyhýbat kamenům trčejícím zlověstně z vody. Řeka meandrovala tak, že měla víc zatáček než proslulý super-slalom v Kix-Bühlu. V jednom takovém větším meandru jsme zastavili a dali koupačku, jak jsme byli zvyklí z předchozích let z jachty. Voda byla však přeci jen trochu špinavá a chladnější než v moři, ale jinak to bylo príma - hlavně jak jsme se nechali unášet proudem až po krk ve vodě. Po této milé zkušenosti jsem překřtil vodáctví na „jachting chudých“. Po osvěžení jsme pokračovali dál v plavbě. Za chvíli jsme dopluli k místní kafilerce a oddechli si, že jsme se stihli vykoupat ještě před ní, neboť nás od tohoto okamžiku doprovázel po nějakou dobu cesty nepopsatelný puch. Řeka se nyní stočila víc k lesu a na březích teď kromě všemožného mlází rostly i stromy. Po chvíli plavby nastala ta pravá „cesta do pravěku“. Tolik popadaných stromů jsem snad neviděl ani v televizním zpravodajství, když v Tatrách řádil uragán. Stromům jsme se museli všemožně vyhýbat, přeplouvat a podeplouvat, což vyžadovalo perfektní souhru mezi háčkem a kormidelníkem. Bohužel se posádce zrovna naší kanoe stalo jedno takové místo hned první den osudným. Při podplouvání jednoho velkého kmene jsem se dopustil chybného manévru. Chtěl jsem se natočit zadkem napřed, abych si při případné kolizi poškodil méně důležitou část těla než hlavu. Jenže jak jsem se začal na lodi otáčet, tak to udělalo najednou ŽBLUŇK a než bys řek „nejneobhospodářovávatelnějšími“ tak už jsme se s Jiříkem koupali – tentokrát ovšem oblečení. Za malou chvíli dorazili další posádky naší expedice, které jeli v pořadí za námi. K jejich velkému pobavení se naše dvojice snažila dát věci do pořádku. To znamená pochytat pádla a vše co uplavalo a vylít vodu z lodi. Dál jsme nechali první místo v konvoji radši jiné posádce, ať se průzkumem cesty zabývá taky chvilku někdo jiný. Po několika hodinách další strastiplné plavby mlázím a proplétáním se mezi padlými kmeny, jsme začali pomýšlet na tábořiště. Pěkné místo se naskytlo hned jak se řeka trochu rozšířila a před námi se objevil bytelný most na rychlostní silnici číslo 270, která probíhala poblíž osady Boreček. Před ním se po pravé i levé straně rozkládaly pěkné travnaté plochy pro stanování. Příliš romantické místo pro táboření to sice nebylo, ale za to velmi praktické. To dokázal prudký liják, který se ohlásil za nedlouho potom, co jsme se na palouku na pravém břehu řeky utábořili. Stany jsme nechali stát na palouku a pohodlně se přemístili pod most, kde jsme se jali připravovat si rozličné pokrmy k večeři z vlastních zásob. Já jsem se hlavně pokoušel usušit si nějakým způsobem své mokré svršky. Nejlepší způsob byl nechat oblečení střídavě pověšené na keři pod mostem a střídavě si ho oblíknout. Takhle se poměrně kvalitně usušilo a já jsem nenastydl, protože jsem na sobě měl občas i něco suchýho. Po jídle jsme naladili mandolínu a zahájili hudební produkci. Podařilo se nám tím odehnat další tábořitchtivé vodáky, kteří přijížděli až po nás. Největší „úspěch“ měla píseň Zelené údolí z populárního televizního seriálu stejného názvu, kde byl jednou z hlavních postav hajný Horina. Po konzumaci všech zásob rumu jsme usnuli vysílením...