Ráno jsme se opět po desáté začali pomalu hrabat ze spacáků. Mě se konečně po několika dnech přesvědčování podařilo udat k snídani dvě konzervy fazolí, které jsem táhl s sebou už od začátku celé expedice – a ejhle hned jsem měl ruksak o kilo lehčí. Najednou se objevila milá paní recepční. „A jéje, to nás jde zkásnout“ pomysleli jsme si. Ona však zamířila

k jiné skupince výtečníků a začala se jich vyptávat, kdo že to tam v noci tak hulákal a kdo že to tam zvracel u chatek. Poté, co se jí dostalo zamítavých odpovědí se opět vzdálila a nás si ani nevšimla. Já jsem si pak dal sprchu, zatímco Poky s Kůcou dali přednost čerstvému rannímu lahváči.
Po sbalení všech věcí a stanu jsem se vydal na malý průzkum na téma „Kde nechal tesař díru“, abych zjistil případné ústupové možnosti až po nejzazší možnost, kterou byl volný útěk do terénu. Po návratu z průzkumu jsem navrhoval provést operaci „Obchvat vrátnice ze zadu lesní cestou“. Po krátké debatě jsem byl přehlasován „Červenáčkem“ Pokym a „Jindrou Hojerem“ Kůcou a šli jsme pěkně zaplatit náš nocleh na vrátnici. Na vrátnici však nikdo nebyl, protože byla zrovna polední pauza a paní domácí byla na obědě. Navrhoval jsem, že jí ty peníze dáme do květináče za oknem a pak jí zavoláme mobilem, aby si je tam vyzvedla. Kupodivu jsem byl opět přehlasován a tiše jsme se vytratili po anglicku. „Červenáček a Jindra“ si pak museli odpárat nejcennějšího bobříka - Modrý život. Ještě, že to neviděl Rikitan….
Dnešním dnem měla vyvrcholit druhá část naší expedice. Dnes jsme totiž měli dorazit na nevětší „hi-lite“ Českého Švýcarska – Pravčickou bránu. Poky si dnes schoval své španělské boty do batohu a místo nich obul sandály. Zřejmě seznal, že už se během dvoudenního pochodu zmrzačil dost a přišel čas si trochu ulevit. Po červené jsme tedy opět společně vyšlápli rychlostí jednotek SAS 6,5 km za hodinu s plnou polní a za nedlouho nás přivítala Pravčická brána.
Jestli že se v souvislosti s dovolenými a návštěvami pozoruhodných měst a míst hovoří o turistickém průmyslu, tak Pravčickou Bránu můžeme směle přirovnat k automobilovému koncernu či Vítkovickým železárnám. U vchodu zaplatíte vstupné 50 Kč a projdete turniketem. Pak můžete navštívit zdejší hotýlek Sokolí Hnízdo, restauraci nebo si dát buřta a pivko na rozlehlé zahrádce rozkládající se přímo pod jejím obloukem. To vše za ceny vyšší než nižší. Alespoň že tu čepují Budvárek. Samozřejmě že tu bylo všude plno lidí a byly tu slyšet nejrůznější světové jazyky - nejvíce však němčina.
Jinak je Pravčická brána největší přirozená skalní brána na našem kontinentu. „Její rozměry jsou úctyhodné, přesto se při pohledu z blízka zdají býti ještě větší. Rozpětí oblouku u dna je 26,5 m, výška otvoru 16 m, šířka 7-8 m, minimální tloušťka 3 m, vrcholová plošina brány je 21 m nad jejím dnem. Od místa vstupu do areálu se rozbíhají upravené stezky a schodiště na jednotlivé vyhlídky, odkud můžeme pozorovat samotnou Pravčickou bránu nebo se kochat působivými pohledy do blízkého i vzdálenějšího okolí“ Toliko citace z oficiálního webu www.pbrana.cz. Zde ještě podotýkám, že vstup na vlastní bránu je již delší dobu zrušen, protože pravidelný dlouhodobější nápor turistů by zřejmě již nemusela vydržet.
Místo fotografování brány a okolí spíš doporučuji koupit si pohled, protože na pořízených fotkách všude stojí a sedí houfy lidí a pořízené snímky tedy nejsou zdaleka tak romantické jako retušované „čumkarty“.
Po občerstvení a prolezení všech vyhlídek jsme se opět vydali na cestu, která nyní směřovala až do Hřenska. Po cestě jsme se byli ještě podívat na jeskyni Českých bratří, kde se skrývali hádejte kdo…1…2...3…no přece Čeští bratři. Zde jsme však narazili pouze na českou skládku. Já osobně jsem to spíš typoval na lid popelnicových polí. Po další cestě, která stále klesala a klesala, jsme došli až na začátek Hřenska, což je nejníže položené místo v ČR. To se projevuje zejména při dnes již tradičních záplavách. Hned při vstupu do obce nás zaujal obrovský vojenský tahač sovětské výroby, který byl zaparkován u jednoho z mnohých penzionů a který jsme si se zájmem fotili. Po krátkém občerstvení v onom penzionu, jsme se vydali na obhlídku celého Hřenska.
Celé Hřensko je takové multi-kulti v praxi. Malebnost zdejších původně zřejmě německých staveb českého pohraničí je zde podtržena pestrobarevnou nabídkou vietnamských trhovců. Ta je orientována především na zahraniční německou klientelu: zaručeně pravé plagiáty sportovního oblečení světových značek – podle motta čim vic proužek, tim vic Adidas a cédéčka s německými šlágry. Místo tradičního „prosim, pane, hezký“ nás, zde prodavači oslovovali „bitte, bitte, bitte“. Až se zdálo, že je zde němčina opět úředním jazykem. S jedním jsme se dali trochu do řeči. Povídal, že si myslel, že jsme němci, protože jsme na sobě měli některé části uniforem německého Bundeswehru, kde byli našité německé vlajky. Stejně jsem si připadal trochu ukřivděný, protože pro němce tu měli jejich eins-A zboží a v Praze prodávají jen takovou šmíru.
Po dlouhém vybírání kam půjdeme na večeři, jsme vybrali pěknou restauraci se zahrádkou, kde jsme také pohodlně zabrali jeden stůl pod velkým slunečníkem. Restaurace se jmenovala U raka. Nejvíc se mi zde líbila výzdoba zdejšího interiéru, kde byly rozvěšeny fotky, reálie a artefakty z první světové války. Nejzajímavější z toho asi byly vystavené kompletní plné polní většiny armád, účastnících se tohoto nepěkného konfliktu.
Za nedlouho se už začala snášet tma. Doporučoval jsem, abychom se pomalu začali poohlížet po nějakém noclehu. Na dnešek jsme plánovali nocleh v „hotelu řopík“, kterých je v okolí Hřenska jak naseto. Jen jsme neznali přesnou polohu žádného z nich a potmě v lese se řopík hledá opravdu špatně. Kluci se však nenechávali vyvést z míry a objednávali další a další zlatavý mok až padla tma úplně. Pochopil jsem, že kluci chtějí mít poslední den bojovku a že chce Poky pořádně vyzkoušet jeho hi-tech baterku zn. Hummer a dál jsem nic nenamítal. Když přišla zavíračka a hostinský se s námi loučil, tak se nás ptal kam máme namířeno. Řekli jsme, že do řopíku a on jen odvětil: “Do řopíku nechoďte, tam bude pěkná kláda. Běžte radši na U hřbitova 1!“. „Kam že?“ – dotázali jsme se s podivem. Pak nám ochotně povyprávěl historku o bezdomovci obývajícím skalní převis na protějším svahu nad Hřenskem. Když ho prý jednou předvedli místní policisté na stanici, aby jim vysvětlil nějaký svůj prohřešek, tak jim jako stálé bydliště nahlásil adresu U Hřbitova 1 Hřensko. Hostinský nás však zároveň ujistil, že se na této adrese bezdomovec již delší dobu nevyskytuje a podrobně nám popsal cestu. Rozloučili jsme se a za nedlouho jsme stoupali po kamenitém chodníku směrem k lesu. Za nějakou chvíli chůze se ztratila světla nejbližších obydlí a my si museli svítit baterkami. Po několika stech metrech jsme skutečně narazili na mohutné zdi hřbitova, za nimiž se k temnému nebi vzpínaly kříže na střechách hrobek. „Zde máme zahnout na svah doprava“ zavelel Kůca. Na svahu v lese jsme však i přes mohutný svit našich baterek viděli akorát tak velké H. Tak jsme pokračovali dál po chodníku podél hřbitova. „Počkejte kluci“ zavolal jsem. „Myslím, že jdeme špatně. Mám tušení, že jsem tam přeci jen ten převis zahlédl!“ Kousek jsme se tedy vrátili a do lesa ještě jednou pořádně posvítili. „Tam nic není, máš vlčí mlhu.“ bručeli nesouhlasně kluci. V tom jsem však zřetelně zahlédl obrysy mohutného skalního masivu, který se nám měl stát na dnešní noc přístřeškem. „Počkejte tu na mě, jdu na průzkum“ zahlásil jsem a vydal se přes všechny nástrahy do příkrého svahu. Asi po třiceti metrech jsem se skutečně doplazil na hledané místo. Na jedné straně byly zbytky bezdomovcova domácího vybavení – převážně shnilé matrace, kusy hadrů, všemožné papíry a odpadky. Na druhé straně však bylo čisto a dostatek prostoru pro tři nocležníky. Neváhal jsem a hned jsem dával klukům znamení baterkou, aby za mnou dorazili. O dnešní nocleh tedy bylo postaráno.