Expedice Kalbion 2008/III Noční Anglie je jiná planeta

Sobotní ránko začalo podobně jako to páteční, zataženo, ale nepršelo. Sraz byl tentokráte u nás, že tam nebude okounět Miládka a uděláme si společnou snídani z Pokyho zásob.

Sraz byl stanoven na určitou hodinu, takže v ten moment jsme s Pokym vstávali, spoléhajíce na pravděpodobné opoždění zbytku výpravy. Poky po pokusu o sprchu přišel s konstatováním, že Alexovo vysvětlování asi bylo chybné a že z toho bazmektu teplou vodu nevydojil. Pro vysvětlení dodám, že Alex má v koupelně kromě britského systému dvou kouhoutků instalovaný ještě asi holandský systém průtokového ohřívače na sprchu. Instrukce byly: nastavit to na desítku, počkat než začne téct vařící voda a pak ubrat na jedničku a doufat že tě to neopaří. Neřešil jsem to a prostě se nějak snažil probrat. Po chvilce dorazila i naše zbylá dvojice doplněná o hostitele Kryštofa a v klidu jsme posnídali, střídajíce se o pouhé dva Alexovy hrnky tedy byl tam ještě třetí, ale ten nešel umýt. Plán dne zněl vyrazit na bílé útesy Beachy Head, neboli Pičihed a večer si okusit atmosféru nočního Brightonu coby vyhlášeného party town! Opět tedy přesun autobusem na centrální bod alias Churchill Square, z Kryštofova vysvětlování vyplynulo, že Brighton tvoří vlastně dvojměstí s Hove a že Kryštof vlastně bydlí v Hovu. Z Čerčiláku jsme měli jet autobusem číslo 12, takže když přijel bus 12A Kryštof znalecky prohlásil, že to tam taky jede a nasedli jsme. Je na místě dodat, že systém jízdích řádů v BrightonHovu je poněkud zvláštní a některé nuance jsme do konce pobytu nepochopili. Obvykle je několik linek označených třeba jako 5, ale je rozdíl kudy jede 5 nebo 5A a 5B a někdy je to markantní. Zkrátka postimperiální deprese se projevuje v rozličných formách. Kryštof se jí evidentně nechal také nakazit, protože za dva roky do toho systému moc neproniknul. A tak náš autobus 12A objížděl každou menší díru po cestě, takže jsme z horní paluby doubledeckeru viděli anglickou krajinu, včetně mnoha zajímavých zahrad a dvorků. Když už se ale autobus obrátil a jel evidentně zpátky přišlo to i Kykovi divné a raději nás vyhnal ven. Počkali jsme tedy v neznámém městečku (možná New Haven) na další bus, ale alespoň jsme viděli originální trojkolku auto a také důchodce na samohybech jak řeší dopravní situaci vzájemného vyhýbání se. Důležitý aspekt také je, že přímo na Pičihed jezdí autobus jen v létě a ještě k tomu jen v neděli. Takže jsme v malé údolní vísce vystoupili a Kryštof nás nejistým krokem vedl směrem k moři. Po několikakilometrové procházce jsme dorazili do startovního bodu, z čehož měli rackové nad námi takovou radost, že nám pokáleli Dášu až se šla v přilehlé hospodě umýt. Kuciš zatím statečně šlapal i přes svůj kotník a to ještě nevěděl co ho čeká. Následující útesy byly pěkné, foukal svěží mořský vítr a my se vydali směrem k majáku, abychom pak zjistili, že Pičihed je ještě kousek dál a musí se postupovat po útesech vlnovitě, tzn nahoru, rovně dolů, víc nahoru, rovně a pak zas dolů. No čím déle jsme šli tím více jsme byli unavení o to i družnému hovoru navzdory, naštěstí na samém vrcholku Pičihedu je hospoda do které jsme rádi zapluli. Pár piváků a nějaký ten burger či opékané kuře určitě potěšilo. Začali jsme řešit jestli se odtud dostat taxivozem, nebo dojít na bus. Kryštof se sice zeptal holky za barem, ale ta řekla jen vemte si taxi. Takže jsme si řekli že určitě dohazuje taximenum a že se projdem. Bylo už pozdní odpoledne a pomalu začala padat tma, takže po dosažení křižovatky s hlavní silnicí Kryštof zavrhnul možnost jít dolů do města Eastborne, kde byla konečná autobusu, že už to absolvoval s Vendou a je to prý strašné. Sledovali jsme tedy hlavní silnici, pak ještě hlavnější silnici a po několika kilometrech a dvou hodinách pochodu jsme dorazili na místo kde jsme dopoledne vystoupili z autobusu. Zbývalo jen počkat dvacet minut a už jsme se vezli na horní palubě značně zaplněného doubledeckeru linky 12. Dáša dokonce dělala TV Show pro celý autobus, protože byla vepředu blízko kamery a monitory rozmístěné po autobuse tak zprostředkovávaly pohled na její klimbání všem kdo to v tom cyklickém sestřihu všech kamer chtěli sledovat. Naštěstí jsme si cestou trochu odfrkli a mohli jsme tedy vyrazit do poněkud hlučné leč postranní hospody, kde jsme se měli potkat se zpěvákem z Kryštofovy anglické kapely. Chvilku jsme na něj čekali, ale pak se před námi objevil opravdu parádní zjev připomínající Johna Lenona, anglický sestřih, brejličky a na klopě džínového saka měl dokonce placku Beatles. Rozhodně měl šmrnc a jak později dodal Kryštof možná i trochu naspeedováno či napudrovaný nosík. Byla s ním ale každopádně zábava. Nejprve se smál když mu Kryštof představil Kůcu, myslím že mu to znělo jako Puca. Trochu už nevěřil když mu představil mě jako Peca. No a v případě Pokyho už raději kontroval předem a řekl něco ve smyslu & no, no don´t sey it, you must be the Pizza Takže chudák Poky má novou alternativní přezdívku. Kryštof nás chtěl opravdu protáhnout vším co je důležité, takže jsme se po chvíli zvedli a přemístili se do španělské hospody, kde dělá jeho spolužačka za jazykovky, španělka Luisa (nebo tak nějak). Moc krásná ženská, ze které je Kryštof pochopitelně vedle. V hospodě měli dobré španělské pivo SanMiquel a sedělo se nám tak hezky, John Lenon vesele konverzoval a byla veliká škoda, že tam v 11hodin zavírali. Šli jsme tedy do další hospody, tentokráte opět hlučné a hudební, spíše to byl klub, kde nás chtěl Kryštof představit svým španělským přátelům. Bohužel v podniku byl hrozný hudební randál a znáte nás líné Kůzováky co raději sedí zaprděně u pivka. Vůbec se nám tam nelíbilo a tak jsme šli ven s tím že Kryštof nás vezme ještě jinam. Pak jsme chvilku poseděli v další klidné hospodě, kde měli na WC opravdu skvělý sušák na ruce Dyson AirBlade. Na první pokus se každý lekne, ale suší fakt výborně. Naneštěstí nás po chvilce opět vyhodili a opět jsme putovali kam nás Kryštof táhnul. Musím se teď podělit o nejzvláštnější zážitek dnešního dne, kterým bylo právě neustále přesouvání se a pozorování nočního života v Brightonu. Zjdenodušeně řečeno si představte, že po ulicích chodí vykalení Angláni a samé prostitutky ve věku 13-?let. Což o to, Angláni vykalení jsou, ale ty holky nejsou šlapky, jsou jen holky v odvážných a extravagantních oblečcích, občas taky vykalený. Standardní set vypadá asi takto: Šaty nebo svetr s dlouhými rukávy, velký výstřih na zádech či vepředu, šatečky končí na úrovni velmi krátké sukně, následují odhalené nohy, nebo případně podivné lesklé punčocháče jak z fitcentra a dole nezbytné boty na vysokém podpatku, obvykle však mohutnější než jak vypadá jejich majitelka. Nezbytným doplňkem je pásek, lesklá kabelka a velmi výrazný makeup. Samozřejmě dá se narazit i na extravagantnější modýlky jako modré kalhotky, průsvitné body a oranžová křídla, případně to bylo obráceně. Celkově máte pocit, že jste na jiné planetě, ikdyž občas je to alespoň chlípně sexy. Nicméně Dáša konstatovala že mít 14ti letou dceru která si tohle vezme na sebe tak jí asi zabije. Aby nedošlo na umírání hlady, zkusili jsme na hlavní kalební street místní gyrosárnu. Kůca na to koukal nedůvěřivě a nic si nedal, ale dle mého názoru to bylo dobré a ani jsem se potom později nepo. Kryštof se nás pak pokusil dostat ještě do dalšího klubu, ale to jsme mu vyprotestovali útěkem z fronty. Následoval další pochod do hospody, která už byla zavřená a poté definitivní stopka, protože Kůca už na nohu nemohl. Vzali jsme si tedy taxík a koukali se co nejdříve uložit do postýlek. Samozřejmě předtím cvakanec rumu a konstatování, že na některé aspekty postimperiální deprese prostě Praha nemá. Pokračování příště.