KŮZOVÁCI - Den pátý cestou do Žlutic a dále na Vladař

Ráno jsem se rozloučili s tímto krásným místem a po prostudování mapy jsme se rozhodli absolvovat cestu do Žlutic podél místní přehrady, kde sice nevedou cesty, neboť je to ochranné pásmo vod, ale určitě to musí jít nějak projít (tvrdil jsem já) nešlo! Po dvouhodinovém prodírání se po březích jsme zjistili, že tudy rozhodně cesta nevede a hanebně jsme se lesem a loukami vrátili asi 500m od místa našeho ranního startu. Ale přece by jsme to nevzdali a nešli po turistické značce- ne! Tak tedy opět nasazena GPS, určen azimut a do boje s přírodou. Prodírali jsme se lesy kopci divočinou a nebýt Pecovy GPS, byli by jsme ztraceni.

Jeden z přítoků žlutické nádrže (dříve Střely) jsme překročili po mostku, který se zde zjevil jako ve snu uprostřed lesů (jednalo se asi o nějakou vodohospodářskou stavbu a ne most). Mostek ale končil strání, kterou jsme museli s bágly na zádech zdolávat s vypětím všech sil a po čtyřech. A že to byla stráň opravdu vysoká! No nebudu dále popisovat útrapy téhle cesty divočinou. Nakonec jsme se přeci jenom dohrabali do Žlutic, ale bohužel na spodní okraj náměstí. Jedna hodná paní nás samozřejmě poslala na jídlo až nahoru do hospůdku u Zlatých Hrábí. Naštěstí jsme jí poslechli a obětovali výšlap několika desítek výškových metrů a odměnou nám byla skvělá obsluha i vydatná bašta. Po pár pivkách jsme se rozloučili s touto milou hospůdkou a cesta nás vedla pár kilometrů po silnici a pak do kopce na místní výraznou stolovou horu Vladař. Po cestě jsme se ještě s Pecou vykoupali pod mostkem ve Střele. Na Vladař jsem dorazili již značně unavení a po krátkém hledání jsem určili místo našeho odpočinku přímo na horní plošině Vladaře. Proti komárům jsme použili repelent, proti trudomyslnosti rum s jahodami a proti tmě baterky ta postupně zhasly a my jsme mohli pozorovat naprosto nádhernou noční oblohu plnou hvězd až po horizont. Povídalo se, počítaly se satelity i meteority (já 12ks). A pak spánek. V noci nám bohužel hvězdy zmizely a nahradilo je hřmění a déšť. Postavili jsme jurky, pouze Kůciš se více zabalil do svých celtiček. Hřmění se stále přibližovalo a vítr sílil. Když uhodil první blesk do naší plošiny, rozjela se blesková akce rychlostí nevídanou jsme všichni z pod jurka odhodili hliníkovou tyč a tak jsme zůstali pouze pod pláštěnkou na zemi a čekali co bude dál. Peca to vzal ještě pragmatičtěji a raději dezertoval do údolí. Musím říct, že příjemný pocit to nebyl. Po cca hodině a půl se rozednilo, ale déšť pokračoval dál se stejnou vydatností.