KŮZOVÁCI - VOVAKU 2010, Etapa III. Čechův mlýn

Jak Kůzováci velkou vodu přebrodili a navzdory všem protivenstvím na louce u Zbiroha spočinuli

Středeční prosluněné ráno nás čekal důležitý úkol, dostat se na druhý břeh Berounky. Bylo jasné že to budeme muset vzít v sandálech někde pod jezem. Zvolili jsme ale asi trochu špatnou strategii a brodili na sice mělkém, ale kamenitém úseku těsně pod jezem. Bylo by asi bývalo lepší a rychlejší vzít to prostě kousek níže a přejít řekou, ale pozdě zpětně radit. S plnou polní a vykasanými nohavicemi od kraťasů jsme postupně vstoupili do řeky. Kameny se ukázaly velmi kluzké a s batohy na zádech byl postup značně pomalý a občas pro prstíky bolestivý. Nakonec se však podařilo všem dostat na druhý břeh. Ucho našel předtím v kempu dvě různé žabkobotky a jednu pak cestou stratil, takže na druhém břehu vítězoslavně zvolal říkejte mi "jednoboťák" Také Pokymu se nějak uvolnil sandál půjčený tuším od Jiřího a aby ho neztratil obětoval suché kalhoty. Já si naštípl nehet na operovaném palci, takže také žádná radost. Když už jsme ale byli polomokří a dopolední sluníčko vybízelo ke svlažení se, provedli jsme koupačku. Poky pokračoval rovnou v kalhotech, s tvrzením že je alespoň vypere. Poté jsme se vydali na nákup do Skryjí, kde jsme v kombinovaném krámku a hospodě doplnili zásoby, bouchli rosomáka a štrádovali si to dále směrem na skryjská jezírka. Tu náhle ozvala se strašná rána jak když z děla střelí, Chuckův kotník rupnul a Chuck v tu ránu pajdal jak markýz de Peirac. Dali jsme malou zastávku a zhodnotili situaci. Byla možnost že se Chuck vrátí do Skryjí a odjede domů, nebo že to rozchodí. Nakonec se rozhodl to zkusit, půjčil si od Pokyho trekingové hole a statečně pokračoval. Po chvíli jsme dorazili na Skryjská jezírka, kde Chuck využil ledové vody a cca hodinu nohu chladil v proudu. My zatím měli možnost si tuto přírodní krásu prohlédnout a lehce požvýkat pokyho vlastnoručně sušené maso v česnekové a slané variantě - všechna čest jeho sušičskému umění! V okolí probíhal poměrně čilý ruch, neb jezírka jsou lákavou turistickou destinací, byť zase taková nádhera to určitě není. Po občerstvení jsme pokračovali dále po turistické značce údolím Zbiřožského potoka nahoru. Jestli jsem označil kraj kolem Javornice jako krásný, tak kraj Zbirožského potoka je přímo nádherný. Údolí je ještě o něco hlubší a romantičtější, civilizace je také velmi málo a když tak se jednalo vesměs o mlýny, takže jsme na zastávkách po cestě četli pár informací z mých podkladů včetně plánku tzv. Českého složení a jeho popisu. Radost mi kazilo, že jsem byl spolu s Chuckem nějak na chvostu výpravy, což v minulých ročnících bylo Pokyho obvyklé místo. První dva dny jsem si myslel že je neustále vepředu jen díky těm fofrklackům, ale ukázalo se že i bez nich pochodoval rychlostí jednotek SAS s plnou polní. Kdesi pod obcí Lhotka jsme se těšili na hospodu U Kozla, kterou po cestě avizovaly početné cedule. Bohužel byl zavírací den a tak jsme měli smůlu. Kromě toho jsme měli také málo vody a vyprosili jsme si v chatové osadě vodu u takové staré paní. Zdráhala se, neb sama měla vody nedostatek a voda nebyla zrovna kvalitní, tak nás vytrvale posílala ke studánce, kterou jsme opravdu o kilometr dále nalezli a voda z ní byla natolik pěkná že jsme trochu stydlivě vodu od paní vylili a natočili si z pramenné trubky čerstvou. Následoval Němcův mlýn, kde se za války stalo velké odbojářské neštěstí, což ovšem nebyl čas probrat, ale kdo chce lze to najít na webu pod heslem "odboj na Zbirožsku". Mě osobně nepotěšilo, že současný majitel mlýna si svůj pozemek trochu neurvale oplotil a přehradil tak původní cestu vedoucí skrze mlýn vystavěný evidentně tak že cesta vždy procházela jeho dvorkem (turistickou cestu přeložili úplně oklikou). Nevím, chápu sice vlastnické právo i praktické důvody proč to majitel udělal, ale přesto to nepovažuji za šťastné takto pozměňovat něco co mělo v kulturní krajině svůj přirozený důvod a styl. O kus dále jsme si na louce potřebovali odpočinout a dát si svačinu. Navíc jsem hledal cestu kterou bychom se vyhnuli pokračování po asfaltu a dostali se na kopec nad obcí Přísednice, kde byla značená myslivna a tušili jsme tam pěknou louku na spaní. Nakonec se podařilo nalézti směr a z posledních sil jsme vystoupali příkrým údolím mezi kopci Ušák a Matčina hora na vrchol a pak kousek dolů k louce. Rozprostřela se před námi krásná posekaná planina mírně se svažující do údolí a končící lesem. Z daného místa byl široký rozhled do krajiny, na levé straně se táhly pastviny, na pravé byly zalesněné kopce hřebenu Radeč a přímo před námi Zbiroh s věží zámku na kopci. Prostě nádhera! Rozložili jsme si saky paky, provedli nějaké společné fotky a začali večeřet. Jen s jurky jsme čekali na tmu, aby nás někdo nepřišel vyhnat. Všichni si pak upravili ležení tak, aby viděli dolů do údolí, uvařili jsme jahody s rumem a dali se do debat, které tak na takové místo a situaci náleží. Před setměním nás na louku přišlo navštívit asi padesátihlavé stádo muflonů, které poklidně přešlo spodní částí louky. Noc byla vlahá a příjemná, s intezivní rosou k ránu.