Den druhý, Etapa Boreček – Brenův Mlýn.
V neděli jsme vyrazili hned po snídani časně z rána v devět hodin. Řeka k nám byla v ten den překvapivě milosrdnější. Přibylo trochu víc vody a ubylo napadaných stromů. Sluníčko vylétlo po včerejším dešti vysoko na oblohu. Řeka dnes meandrovala hlavně v loukách a podél lesů. Občas jsme narazili i na pravý zálesácký tábor, jak vystřižený z Foglarovek. Jeden lesní byl střižen podle indiánů a byl postaven jen
z týpí a druhý byl skautský, postavený z klasických stanů z podsadou. Čekal jsem, že se každou chvíli objeví Rikitan a přijde nás přivítat na molo, ale nepřišel. Asi škrábal brambory v táborové kuchyni a nebo byl na záchodě a plnil bobříka sraní, neboť tábor přijela navštívit tetička Salma, jak už to na takových táborech bývá. ...a co na to Jan Tleskač?
Po té co skončila plavba přes louky a podél lesů, kdy jsme si občas odpočinuli od pádlování nebo se koupali, si řeka vzpomněla, že by nás dnes mohla ještě trochu potrápit a zamířila si to přímo do lesa. My museli chtě-nechtě opět bojovat z napadanými stromy a kmeny. Radek si jednou při přetahování lodi přes kládu nevšiml, že padlý strom na kterém stojí už nikam nepokračuje a stoupl do prázdna. Zahučel do řeky až po čepici.
Za nějakou dobu, když už jsme toho měli opět plný zuby, se řeka mírně rozšířila a my si oddechli - ale to už se nezadržitelně blížil hukot jezu. Ucho zbrzdil před jezem loď a vystoupil s Radkem na břeh, aby se pokochal pohledem na ostatní vyklopivší se posádky. To samé jsme udělali i my s Jiřím. Po delší chvíli čekání se objevila i třetí loď s posádkou Kůca-Poky. Oba byli celí mokří od hlavy až k patě. „No tak jsme se cvakli, to by nebyla žádná voda kdybysme se aspoň jednou nevyklopili“, povídal Kůca. Řeka si vybrala svou další oběť, když se Kůca s Pokym snažili překonat jeden z posledních padlých kmenů dnešní etapy. Průběh byl asi stejný jako v našem případě ŽBLUŇK a už to bylo. Tak jsme se všichni zasmáli a dali se do sjíždění jezu. Jez byl úzký jen několik metrů a z každé strany byl ohrazen krátkou a vysokou zdí z kamenných kvádrů. Uprostřed trčel z vody velký kámen, který vytvářel pozoruhodnou peřeji. Jez bylo tedy lepší sjet buď na pravé nebo na levé straně. Kupodivu se u toho nikdo z nás necvaknul a někteří sjeli ten jez dokonce i pozpátku. O obecenstvo zde nebyla nouze, protože tu byla spousta koupajících se lidiček a na břehu další vodácká parta. Pak jsme se převlékli do plavek a sjížděli jez jen tak pro srandu králíkům v prázdné kánoi. „Nejlépe“ se sjezd vydařil opět Uchovi, který se zaklínil s lodí o kámen uprostřed jezu. Loď se otočila napříč jezem a celý ho zablokovala. Ucho ji zaboha nemohl otočit opět do správného směru, protože do ní vnikaly proudem hektolitry vody, které jí ke kameni doslova přišpendlily. Museli jsme mu tedy přispěchat na pomoc a loď vší silou vyprostit. Byli jsme na to dohromady asi 3 a zabrali jsme pořádně vší silou, až se loď celá prohnula. Nakonec se to podařilo. Avšak i údajně nezničitelná plastová kanoe to odnesla nepěkným prohnutím dna a velkým škrábancem, ze kterého trčela plastová špona. Nechtěl bych, vidět co by naše skotačení provedlo s laminátkou. Za prostřední kámen však bylo uvázáno ještě lano, za které se dalo při koupání chytit a pěkně se držet v proudu. Ti silnější po něm mohli doručkovat až ke kameni, pak si za něj sednout a vychutnávat si tak perfektní masáž zad.
Na pravé straně jezu byla budova bývalého mlýna a několik dalších chalup. Nalevo od jezu se rozkládala velká pokosená louka. Na jejím konci byl remízek s několika stromy a za ním bažina zarostlá rákosem. Před remízkem bylo prostorné ohniště – ideální místo k táboření. Jediným problémem byl zdroj piva, který se podle map nacházel až v tři kilometry vzdáleném Božíkově. Po chvíli debatování jsme usoudili, že přesto zůstanem a že se rozdělíme na dvě skupiny. Skupina A zůstane a bude hlídat tábor a skupina B půjde do Božíkova natočit pivo do PET-ek. Skupina A byl Poky, skupina B zbytek. Na nic jsme nečekali a vydali se na pěší pochod. Jako pohotovostní zavazadlo jsme zvolili mojí krosnu, protože jsem chtěl provést její zatěžkávací zkoušku, abych věděl jakou bude mít krosna výdrž ve druhé části naší expedice. Cesta ubíhala v celku rychle jen Jirka, Ucho a Kůca měli zřejmě větší žízeň, protože si drželi asi 400 metrů náskok, což nám dvěma z Radkem nemohlo rozhodit naše klidné tempo. Když nám kluci už zmizeli za zatáčkou z dohledu, pokoušeli jsme se stopnout nějakého dobrodince, ale nikdo nám nezastavil. Když jsme dohnali kluky v Božíkově tak nám oznámili, že místní hospoda před nedávnem vyhořela a že musíme ještě dva kilometry do Zákup. Radek propadl v zoufalství a začal se shánět po čísle na místní radio-taxi. Když tato možnost selhala, navrhoval návrat do základního tábora. Přesvědčil jsem ho, že musíme pokračovat v misi a pokračovali jsme. Za nedlouho jsme míjeli místní vyhořelý hostinec. Vzpomněl jsem si na populární povídku Hospoda Hořela od Vlasty Redla, kde všechna slova začínají na „h“. Na více slov z tohoto díla - než na nadpis - jsem si však nevzpomněl, i když jsem o tom přemýšlel až do Zákup. Zákupech hospoda nehořela a tak jsme zašli na jedno na druhé i na třetí. Hostinská hbitě hrnula holby…. pardon. Slečna servírka nám naložila vrchovatou krosničku PET-kami a mohli jsme vyrazit zpět. Já jsem však dal klukům náskok a šel si dát ještě gáblík do bistra u koupáku. Krosnu jsem přenechal ostatním, aby se mohli po cestě pěkně vystřídat.
Zpátky jsem dorazil asi o hodinku později. Kluci potvrdili, že krosna má odpovídající výdrž i životnost, což se však nedá říct o jejich zádech a že se mám na vandru na co těšit. To ovšem nevěděli, že stačí přitáhnout popruhy a krosnička se pak ponese opět jako pírko. Poky mezi tím sehnal někde obrovskou kozu, čímž myslím dřevěnou konstrukci a pověsil na ní svou síťovou houpačku pro zálesácké účely. To už se však začalo smrákat a my začali chystat táborák. Z okolí zaznívaly zvuky divočiny. Volání divočiny však začalo doléhat i na mě a já se jal vyhledat NC (z angl. natrural closett). Možností bylo opravdu mnoho - bažina zarostlá rákosem, tu mlází, tu houští. Můj zrak však padl na nedaleký otevřený posed, tvořený z několika klád a prken. Vzdáleně mi připomínal obrázek táborové latríny z encyklopedie Rozum do kapsy – sekce turistika a táboření. Vzal jsem tedy rozum do hrsti a zanedlouho se vracel zpět k tábořišti. Ostatním jsem s nadšením sděloval výsledek experimentu.
Večer jsme strávili za libých zvuků mandolíny. Někteří pak zalehli ve stanu a někteří pod širákem. To se jim ale vymstilo. V noci přišel liják jak konve a chlapci se jen taktak stihli nacpat k ostatním do stanů.