Den třetí, Etapa Brenův Mlýn – kemp Dubice.
Po deštivé noci jsme se probudili do jasného rána. Největší smůlu měl Poky, protože si nestihl uklidit věci, které si sušil po včerejší „lodní kolizi“a tak je teď měl mokré skrz na skrz. Mezi mokrými věcmi byly i jeho kanady, zakoupené speciálně pro účel této expedice, což se mu později nepěkně vymstilo.
Po snídani se někteří rozhodli otestovat novou funkci posedu, takže za nedlouho jsme mohli poslední písmeno v tomto původně mysliveckém zařízení vyměnit za „r“. Ještě, že nás tam nenačapal hajnej. To už jsme však dali lodě na vodu a vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím, které si pro nás řeka nachystala na poslední den plavby. Řeka již nebyla tak úzká a zarostlá jako první dva dny, za to si však pro nás tu a tam nachystala menší peřeje a jezy. Třetí den také bývá kritický a proto se už začala dostavovat únava z monotónního pádlování. Po několika hodinách plavby jsme se přiblížili k České Lípě. Že jsme dorazili do civilizace jsme poznali, když jsme narazili na dva domorodé prospektory, kterak s vidinou velkého zisku na břehu vykopávají z hlíny obrovský bojler. Železo má dnes holt cenu zlata.
Koryto řeky se sice pěkně rozšířilo, jak se ve městě sluší a patří, ale tu a tam jsme narazili na rouru nějaké kanalizace, takže řeka místy odporně páchla. Ve městě se k zápachu ještě přidali mělčiny a šutry, až jsem si říkal, už ať jsme „vodsuď“. Roztomilé bylo, jak jsme se najednou z divočiny ocitli v civilizaci. Město bylo plné domů, továren, obchodů, silnic a mostů, ze kterých na nás lidé se zájmem koukali a někteří i zamávali. Na konci města na nás čekal poměrně vysoký jez, kde jsme museli vystoupit, přenést náklad a lodě opatrně převést. Ucho nechal také vyložit náklad a potom to vzal pěkně přes jez s rozjezdem a úspěšně ho projel. To už jsme se však nemohli dočkat, kdy už konečně zakotvíme v Dubici. Řeka si však pro nás nachystala ještě závěrečné peřeje. My s Jiřím jsme si však nevybrali ten správný směr a místo toho, abychom projeli peřeje pěkně prostředkem mezi skalami, jsme se zapíchli do jedné z nich. Naštěstí se nám s chladnou hlavou podařilo zachránit situaci a mezi skaliska jsme se přeci jen propádlovali. Ke konci plavby jsme se všichni rozhodli spojit lodě a řeku splout jako voraři na Vltavě. To se však v jednu chvíli stalo osudným posádce Kůca – Poky. Na takových malých peřejkách došlo k chybě v komunikaci a při rozpojování soulodí to udělalo ŽBLUŇK… Pořadí v počtu „cvaknutí“ už pak zůstalo neměnné.
V Dubici jsme si s velkou úlevou sedli do trávy, když se nám podařilo z vody vytáhnout lodě do strmého a blátivého svahu. Kde se vzal - tu se vzal, přišel dědek a už nás kasíroval za kempování. Přenocování bylo sice podle itineráře na dnešek naplánováno až v Pekelském dole u České Kamenice, ale vzhledem k okolnostem, jsme se rozhodli žádné větší přesuny dnes už neprovádět a zakotvit v kempu. Po krátké poradě, jsme nakonec dědulovi vzkázali, že zůstaneme a zaplatili. Kemp v Dubici byl velmi prostorný a upravený, s pláží, skluzavkou, obřími šachy a minigolfem. V ten den byl však až na místní bezdomovkyni obývající jednu z chatek a pár kempařů se stany úplně prázdný (Děd byl prý původním povoláním také bezdomovec – pozn. aut.). Někteří z nás se šli mastňácky osprchovat, ačkoliv byli ještě umytí z řeky, jiní se věnovali odpočinku. Za nedlouho dorazil s fordem tranzit pán z půjčovny lodí a my se museli rozloučit s loďmi, které nám po tři dny dobře posloužili. To už se začalo nepěkně zatahovat a my se i s věcmi přesunuli do altánu s plechovou střechou, který stál uprostřed kempu. Opět přišel pěkný lijavec. Někteří se šli moudře schovat pod střechu ke stánkům s občerstvením, ostatní zůstali v altánu.
Po dešti jsme si všichni kromě Kůci od dědy půjčili hole a vyrazili na minigolf. Kůca měl v tuto chvíli jiné problémy, neboť na něj opět přišla řídká nemoc z hustým běháním. Každý třímal v ruce kartičku, kde si zapisoval počet pokusů z jednotlivých tratí. Sotva jsme otevřeli hru, začalo opět pršet. To nás však neodradilo. Každá trať teď měla ještě další překážku v podobě kaluže. Podařilo se nám s větším či menším úspěchem obejít všechny tratě. Nejvíce se však všichni zapotili u poslední, kde měl být míček vstřelen do síťky zavěšené nad dráhou. Kluci vyzkoušeli přes dvacet pokusů. Potom vymetli trať od vody a poslali míček do síťky v nejlepším případě na třetí pokus. Mě stačilo trochu soustředění - světe div se – míček padl do síťky hned na první pokus. Děda mě v roli rozhodčího vyhlásil vítězem turnaje. Samozřejmě k velké nelibosti ostatních spoluhráčů.
Večer jsme udělali poradu. Od začátku jsme věděli, že Ucho a Radek opustí z pracovních důvodů výpravu. Bohužel se však zhoršil Jirkův zdravotní stav, neboť přijel už docela nachcípaný. Přesvědčili jsme ho, aby jel s námi na vodu, protože jsme potřebovali utvořit tři posádky. Teď už na tom byl bledě i Kůca se svou nemocí rychle tam a zase zpátky. Já a Poky jsme už uvažovali, že ve dvou lidech nemá cenu jít dál. Pokračování naší expedice Vovaku 2006 se tak otřáslo v samých základech.