Den čtvrtý, Etapa: Kemp Dubice – Rudolfův Kámen.
Druhý den ráno se naštěstí Kůcovi trochu ulevilo, tak jsme se rozhodli pokračovat dál alespoň ve třech a všichni jsme si sbalili saky-paky. Já s ohledem na útrapy pěšího pochodu, který nás v další části výpravy čekal, jsem si prozíravě přezul boty a nasadil systém pro sport i rekreaci Presti-Gé, zatímco Kůca a Poky se nasoukali do svých kanad. Pak jsme vyrazili po vlastní ose na nádraží v České Lípě. Po krátkém občerstvení a čekání na vlak jsme
nastoupili a spořádaně obsadili jedno kupé. Naše parta, která pokračovala dál v expedici, opustila ostatní členy výpravy ve stanici Benešov nad Ploučnicí, zatímco ti jeli dále do Děčína a pak domů do matičky Prahy. Spolu s našimi přáteli jsme do Prahy poslali i kecky do lodě, mandolínu a jiné zbytečnosti, které by nás na pěším pochodu zbytečně obtěžkávali. Z Benešova jsme se pak přesunuli romantickou lokálkou až do České Kamenice. Od této chvíle jsme také vstoupili do druhého dějství naší výpravy, kdy jsme změnili dopravní prostředek a následující dny se pohybovali převážně pěšky. Cestou jsme se v České Kamenici ještě stihli zásobit potravinami a léky a pak už nám nezbývalo nic jiného než vyrazit.
Z České Kamenice jsme se vydali po zelené přes Pekelský důl a Kunratice – malou ves, ukrad bábě…, kde se zelená začala stáčet do hustých lesů národního parku Labské Pískovce. Zde jsme také narazili na linii lehkého opevnění vzor 37. – takzvané řopíky. Se zájmem jsem provedl rekognoskaci jednoho z nich, který se nacházel nejblíže cesty. Jednalo se o klasické „Áčko“ vybavené dvěma střílnami pro vedení bočních paleb. Z vnitřního vybavení mě nejvíce zaujaly granátové skluzy se zachovalými uzávěry a střílna pro ochranu vchodu, kde byl taktéž zachovalý uzávěr. Dále nás cesta vedla opět lesem a pak podél táborů a rekreačních středisek, kde byla také zvýšená koncentrace výletníků. Bylo již pozdní odpoledne, když jsme dorazili do Jetřichovic. Tam jsme navštívili jednu z místních restaurací, kde jsme si dali něco k snědku. Zde nás nejvíce zaujalo projekční plátno, kam promítali vysílání jedné slovenské televízne stanice. Zrovna dávali Mc-Gyvera. Po krátké poradě jsme naplánovali nocleh. Původně to měla být Mariina skála. Vzhledem k tomu, že tam však před nedávnem řádil požár a vstup tam byl stále ještě zakázán, jsme zvolili alternativní přenocování na Rudolfově kameni. Tam je taktéž vybudován turistický přístřešek, který jsme později z rodinně-politických důvodů přezvali na turistickou ubytovnu. Po chvíli jsme obtěžkáni PETkami s pohotovostní zásobou piva vyrazili na cestu. Již od začátku výpravy jsme se sice snažili dodržovat pochodovou rychlost jednotek SAS, což je 6,5 km za hodinu s plnou polní, ale v prvních příkrých stoupání Českého Švýcarska jsme byli nuceni značně zvolnit tempo a občas si v těch nejkritičtějších okamžicích sednout i na kámen, pařez atp. (SAS – Special air service jsou elitní jednotky britské armády, jejichž tradice sahá až do II. svět. Války, dostat se do těchto speciálních jednotek Spojeného Království vyžaduje, abyste našli způsob jak se stát VZO – “Velice zdatnou osobou” – pozn. aut.). Nejvíce těžce pokračoval Poky, který se držel vždy několik metrů za námi. Za nedlouho jsme se však přeci jen blížili k cíli dnešní cesty. Ke konci jsme však museli ještě přidat, protože na Rudolfův kámen měli namířeno ještě dva trekeři, kteří měli zřejmě také v úmyslu tam přenocovat. Na nic jsem tedy nečekal, před skaliskem shodil batoh a šplhal po kovových žebřících nahoru, co mi síly stačili, abych tam stihl rezervovat místo pro tři dobrodruhy. Rudolfův kámen je typický skalní pískovcový útvar Českého Švýcarska, který se po tisíciletí utvářel vrásněním. Jeho kóta se nachází ve výšce 483,7 metrů nad hladinou moře. Odměnou za celodenní pochod nám tedy byla překrásná vyhlídka a později i nádherný západ slunce. Poky se během večera přiznal, že se mu kanady zřejmě po několikerém namočení a usušení srazily a teď ho ukrutně tlačí a proto se drží při cestě vzadu. Nechtěl si však při chůzi stěžovat, aby nekazil morálku jednotce a zachoval si prestiž příslušníka elitního útvaru SAS. Jako důkaz nám prezentoval puchejře jak balóny. Po zdolání pohotovostních zásob zlatavého nápoje a vyřízení nutných telefonátů jsme se ubrali do hajan.