Den pátý, Etapa: Rudolfův kámen – Mezní louka
Po probuzení okolo desáté hodiny jsme se dali – ostatně jako každý den – do provádění ranní hygieny a přípravy snídaně. Malý problém vznikl, když se okolo půl jedenácté začali trousit první turisté vyhajaní z paďourských penzionů v Jetřichovicích. Samozřejmě že se po pokochání rozhledem chtěli podívat i do boudy, kterou jsme právě obývali.
„Poď dál!“ zahlaholil Kůca, když se otevřely dveře a v nich se objevil nechápavý turista. Turista však kupodivu bodré pozvání nepřijal a raději dál setrval venku. Kúcu to však nikterak nerozhodilo a dál si míchal čínskou polívku zahleděn do svého ešusu. Trochu mi to připomínalo jednu scénu z etudy Výlet na Karlštejn z filmu Pražská pětka. Takto a podobně se to opakovalo přibližně ještě desetkrát, pokaždé když se na vrcholku vystřídala další skupinka turistů. Okolo dvanácté přišel čas vyrazit, to už na skálu vyšplhali i hosté z blízkého Německa. Jeden z nich – muž v důchodovém věku – se pousmíval a pronášel k nám něco ve smyslu „Naturhotel – sehr gut!!“. Zřejmě rád zavzpomínal na svá mladá léta v Hitlerjugend.
Dnes jsme pokračovali po červené na loupežnický hrad Šaunštejn a Malou Pravčickou bránu. Pokyho zaostávání za skupinou se dnes již dalo měřit na desítky metrů a tak jsme ho povýšili na vrchního nadporučíka týlových průzkumníků, abychom mu pozvedli bojovou morálku. Ze svým novým úkolem se utkával statečně, i když vzdálenosti začal měřit na počet kroků. Cesta ubíhala klidně a počasí bylo fajn. „To je škoda, že dneska na vandr nechoděj i holky“ postěžoval jsem si. „Hmm, dneska už to není jako dřív“ přitakal Kůca. Asi za pět minut na to jsme potkali tři děvčata, kterak si to proti nám šinou s ruksakama a s karimatkama na zádech. Škoda, že šli právě opačným směrem než my, třeba bychom se jinak mohli podělit o zajímavé tábornické zkušenosti. Protože na nás přišla po cestě žízeň, neváhali jsme udělat malou odbočku z cesty a odskočit si na jedno do Vysoké Lípy. Po krátkém občerstvení jsme však postupovali dál na hrad Šaunštejn.
Hrad Šaunštejn je skalní hrad tvořený taktéž pískovcovými věžemi. Na jeho vrcholku jsou zbytky původních staveb, jeskyně a nově zbudované vyhlídkové plošiny. Vše zpřístupněno žebříky a schůdkami. Ze shora se nám naskytl opět krásný pohled na České Švýcarsko. Hrad byl pro svou špatnou přístupnost původně obýván obávanými loupeživými rytíři rodu Berků a později Vartenberků. Dále nás pak červená zavedla na Malou Pravčickou bránu, která na nás čekala na konci červeně značené slepé odbočky. Tato brána je vedle své slavnější sestry sice hotový trpaslík, ale zato jsme si na ni mohli vylézt, což nám přineslo odměnu v podobě báječných výhledů, byť poněkud omezených dorůstajícími stromy.
Za nedlouho jsme dorazili na konec dnešní etapy do Mezní Louky, což přivítal zejména Poky sužovaný palčivými bolestmi okončetin. Při příchodu do vesnice jsme procházeli zdejším kempem, obsazeným zejména zahraničními turisty. Zde jsme se rovnou informovali na ceny ubytování. Paní v recepční boudě nám ochotně sdělila: stan 100 Kč / noc, osoba ve stanu 50 Kč / noc, osoba pod širákem 20 Kč / noc. Při této nekřesťanské ceně jsme se rozhodli, že nejdříve vyčkáme a pak uvidíme. Nejpříhodnější se nám jevila varianta osoba mimo kemp 0 Kč / noc. Pak jsme odešli vyčkávat do hostince u Fořta, kde jsme obsadili místo na zahrádce. Na stěně hospody byl velmi poutavě vyobrazen jelen, jehož hlava byla znázorněna plasticky a vystupovala ze zdi, takže se vlastně jednalo o dioráma. Nedalo se to okomentovat jinými slovy než: „Ten je jak živej!“. Pokyho však mnohem více zaujala slečna servírka, které na konci zavírací doby - když už byla pryč – předplatil u šéfa zmrzlinu, s tím aby si jí další den vybrala podle libosti. Po mírně vzrušené debatě, kam dnes složíme hlavu, jsme se na přání Pokyho přeci jen vrátili do kempu. Poky si stěžoval na své fajfky a argumentoval, že si je musí osprchovat. V kempu na recepci samozřejmě už nikdo nebyl a tak jsme si vybrali místo v zadu v „poslední brázdě“, postavili stan a zalehli.