Den sedmý, Návrat:
Dnešní den jsme se nechtěli rozloučit se skalami Českého Švýcarska tak rychle a tak jsme se rozhodli zajít ještě na lodičky na řeku Kamenici, která protéká Divokou a Tichou soutěskou než se vlévá v Hřensku do Labe. Prošli jsme tedy zpět celým Hřenskem, až jsme došli ke vstupu do tiché soutěsky. Zde jsme zaplatili v budce u cesty obligátní vstupné, čemuž jsme
se už ani nedivili a po chvíli pochodu jsme se objevili v malém přístavišti u hráze z dřevěných klád, která se zařezávala do hlubokého skalnatého kaňonu. Zde jsme zakoupili lodní lístky a nastoupili do připravené převozní loďky, kde jsme se dali do řeči se dvěma německými turisty, které jsem podle vizáže a akcentu ohodnotil na nezaměstnané z bývalého DDR. Když se všech asi dvacet cestujících natlačilo do loďky, tak se převozník dlouhým bidlem odpíchl od břehu. Po cestě podával dvoujazyčný výklad jednak o jednotlivých skalních útvarech a jednak o atrakcích, které plavbu doprovázely. K jednotlivým skalním útvarům nejčastěji přiřazoval různé podoby lidí, zvířat a věcí. Bohužel podával výklad tak rychle, že jsem se v tom po chvilce přestal orientovat a „jezevec mi začal splývat z Gagarinem a panenka Marie s kudlankou nábožnou“. Z atrakcí bych nejvíce vypíchl vodopád, který „vodopadal“ vždy po zatáhnutí za dlouhatánskou šňůru – prý se jednalo o japonský patent.
Po vystoupení z loďky jsme došli k lesnímu stánku s občerstvením, kde jsme - světe div se - potkali jednu naší „paň učku“ ze základky v Řepákově, kterou jsme měli na děják. Dali jsme krákou řeč – small talk – a vykračovali dále rychlostí jednotek SAS 6,5 km za hodinu s plnou polní k prodejnímu okénku, kde jsme si objednali první dnešní pivo a k tomu buřta. Zde jsem také našim přátelům z východního bloku vysvětlil, jak mají pokračovat dál do kempu na Mezní louku.
Mimochodem jsme se při vystupování z loďky dozvěděli, že zakoupená jízdenka není zpáteční a stejně tak i neplatí pro další převoz v Divoké soutěsce. Chceme-li se tedy vrátit nebo pokračovat musíme si koupit další lístek za 50 Kč. Celá projížďka by tedy vyšla na 200 Korun. Rozhodli jsme se, že provedeme úhybný manévr a po zelené vystoupáme z kaňonu řeky Kamenice do vísky s názvem Mezná. Krpál to byl opravdu nepředstavitelný, většinu cesty tvořily schody a stupně. Naše pochodová rychlost se opět musela snížit na funění a úpění. Na konci na nás však čekala odměna ve formě Budvárku na zahrádce malého penzionu. Vedlejší stůl byl již obsazen našimi „východoněmeckými“ souputníky. Po chvilce oddechu jsme došli na autobusovou zastávku, kam za nedlouho dorazil autobus. Linka nás svezla přes Mezní louku do Hřenska a odtud do Děčína. Nejkomičtější byl moment, když v mezní Louce přistoupila naše známá servírka z hospody „U fořta“. Hned si přisedla a celou cestu až do Děčína jsme strávili v družném hovoru - nezasvěcený by mohl tvrdit, že jsme do ní hučeli. Mimo jiné jsme se od ní dozvěděli, že jí šéf o zmrzlině neřekl ani slovo.
V Děčíně přišlo obligátní občerstvení v nádražním Bufetu, mimochodem je tu velmi hezky zrekonstruované nádraží. Pak jsme nastoupili do vlaku, který nás odvezl do Ústí nad Labem. V Ústí jsme se stihli u stánku na peróně zásobit lahvovým pivem, neboť nás čekala dlouhá cesta až do Prahy. Ve vlaku s námi v kupé cestovaly ještě dvě pohledné slečny, se kterými jsme se dali do hovoru. Děvčata nám vyprávěla, že mají brigádu jako go-go tanečnice a že mají dneska kšeft na diskotéce někde v Pardubicích a jako důkaz nám ukázala speciální červené střevíčky z jejich kostýmu. Náš hovor přerušil až příchod paní průvodčí. Napomínala nás, že jestli chceme za jízdy konzumovat alkohol, tak nemáme sedět v kupé vyhrazeném pro matky s dětmi. Ujistili jsme jí, že naše zásoby rychle vypijeme a že se žádná případná příchozí matka s dítětem nad námi nebude muset pohoršovat.
V Praze jsme se na Masaryčce rozloučili z Kůcou a to by mohl být šťastný konec naší expedice Vovaku 2006, ale nebyl. Při vstupu do metra si Poky najednou všiml, že nemá mobil. Okamžitě jsme běželi zpátky na nádraží. Náš vlak stál ještě u perónu a byl právě v péči uklízecí čety. Nastoupili jsme a prohledávali kupé. Neustále jsem měl svůj mobil na uchu a prozváněl ten Pokyho ztracený. V kupé nic nezvonilo a Poky prohledal i záchod. Pak se opět objevila průvodčí. Ta nás odkázala na uklízečky, které už postávali na nástupišti. Ty samozřejmě také nic nenašly, ale u nich také nic nezvonilo – neměli jsme tedy důvod jim nevěřit. Vrátil jsem se hledat do vlaku. Už když jsem byl ve dveřích, tak na mě Poky volal: „Ty vole vystup, rozjíždí se to!!“ A skutečně, vlak se pomalu začal dávat do pohybu – zřejmě ho táhli do depa. Na nic jsem nečekal a skočil jsem rychle zpět na nástupiště. Nezbývalo nám nic jiného, než jen oplakat mobil a vydat se domů do Řepákova. Za expedicí Vovaku 2006 jsme mohli nyní napsat už definitivní „ .“