KŮZOVÁCI - Zvony

Zvony, starodávný správce času provázející člověka na jeho pouti napříč generacemi. Dnes to člověku již tak nepřijde a málo z nás řídí svůj den podle zvonů, představme si však jaký zmatek musel v minulosti nastávat, pokud bylo se zvony

něco v nepořádku. Nemůže se to ovšem měřit se zmatkem který nastane, když se Kůzováci rozhodnou jít po dlouhé době zase do divadla. A to ne jen tak ledajakého, ale přímo do divadla Národního! Iniciativa přišla tentokrát přes Kůciše, přesněji však od Dáši, která mohla sehnat na něco lístky. Kůzováci omámeni tím, že by to by celkem vodvaz jít do Národního se moc neptali po tom jaké představení to bude a jen pár jedinců dokázalo mezi jednotlivými pitkami udržet informaci Fráňa Šřámek Zvony. Termín 1.4.2007 19:00 byl nahlášen dostatečně dopředu, přesto se v debatách na fóru i u piva vždy našel někdo, kdo se ptal, kdy že je to divadlo. Den D pak nemohu komentovat na všech frontách, ale pokud jde o mne tak jsem nechal vše na poslední chvíli a tak mi nemohlo dojít, že k tomu černému obleku nemám černé body, takže jsem pak musel rychle přehodit na světlý oblek, s kterým khaki outdoorové boty značky NorthFace šly dohromady o fous lépe. Před divadlem jsme se sešli skoro všichni Kůzováci a také zhruba stejné množství známých od Dáši. K velké zábavě ostatních chyběl Radek, kterému se Ucho cca v 18:50 dovolal na záchod na Velké ohradě:o) Klel do telefonu až se země chvěla nicméně, že prý se utře a přijde. Nechali jsme mu tedy lístek na pokladně a šli dovnitř. Prostor divadla je pochopitelně nádherný a všichni jsme si uvědomovali tu zvláštní atmosféru. Než jsme se však dostali příliš hluboko do družného hovoru začalo představení. Hned na první pohled zaujala scéna a úctyhodná hloubka prostoru, kdy herci měli k dispozici minimálně 1,5 násobek šířky jeviště. S tím mnoho malých divadel prostě nemůže soupeřit. S vlastní hrou je to poněkud komplikovanější, Zvony patří k prakticky nehraným hrám zcela mimo divadelní mainstream, navíc jsou velmi expresivní, postavené především na slovu a pro diváka jsou tak velmi těžkým soustem. Pro Kůzováka, který nevěděl na co jde mohou být přímo nepřekonatelným oříškem. Naštěstí se dalo zaměřit na vtipné momenty se hrou nesouvisející. Jako například po dvaceti minutách náhle se zjevivší lesklá ploška v lóži v pravo, která nápadně připomínala Radkovo čelo. Přestávka také nabídla pár kouzelných momentů, obzvláště Kůcu s lahváčem Plzničky v ruce. Nebo Ucha a Kůcu jak zaujatě diskutují o testech prototypu kůzovského chlazení na pivo. Nikdo však o přestávce neprchl a všichni tak nějak rozpačitě čekali jak se bude představení vyvíjet. Co se pak dalo usoudit z reakcí zaznamenaných přímo po, tak i s odstupem od zážitku, tak byla hra Kůzováky spíše nepřijata. Po představení jsme se v zásadě rozprchli každý po svých, snad jen Poky a Kůca pokračovali s přáteli od Dáši na chvilku do hospody. Co se dělo tam nechť poví někdo jiný. Já mohu dodat ještě pár komentů k představení. Ze zúčastněných jsem patřil určitě k těm kteří hodnotili předvedené pozitivně. Jednak mi přišlo s podivem, že si vůbec dá někdo práci s nastudováním takto neznámé a náročné hry. U instituce financované ze státního rozpočtu mi to přijde jako vhodně zvolená látka, neb nikdo jiný si takto nekomerční věc nemůže dovolit udělat a přitom pevně věřím že pro řadu divadelních odborníků, historiků a fandů to musí mít nedocenitelný význam. Výkonům herců ani Pitínského režii také nebylo co vytknout. Pitínský ve spolupráci s Janem Hubínkem scénu oprostil od zbytečného a použitím téměř minimalistických prostředků nechal vyniknout jádro Šrámkova textu. A v tom je možná trochu ta potíž. Neb takto na slově postavené představení je těžké sledovat a dávat si do souvislostí. Jenže zase do symbolické hry o symbolickém problému, navíc zasazené do válečných let by se výpravná scéna také nehodila. Takže zvolená cesta mne osobně bavila a byla to jedna z mála her kde jsem trochu zapomínal že jsem v divadle to je můj častý problém, že když mě text nebaví tak se dívám kolik je v sále lidí, osvětlovačů a kdo ví čeho ještě. V tomto případě se sice také nepovedlo vtažení do děje na jevišti, ale kupodivu se šlo dál a nastalo obecné vtažení do myšlenek textu, což je vzácný jev. A celkem jedno že myšlenky byly občas poněkud archaické. No, nebudu to více rozpitvávat, bylo to prostě pozoruhodné a jsem si jistý že většina z nás nikdy už nic podobného neuvidí. Takže mohu doporučit komukoliv již jen pro tento fakt.