KŮZOVÁCI - Vovaku 2007

Den 3. Nedele - Zaverecna etapa Zbecno – Nizbor

Rano se mezi prvnimi vzbudil Kuca a hned se zacal schanet po tom pravem k vodacke snidani. Za nedlouho se vratil z obchodu a v ruce hrde trimal darkovy six-pack krusovic v peknem kartonovem obalu s praktickym pulitrem navic. Ostatni se sice trochu ofrnovali, ze jim Krusovice zrovna moc nejedou, ale kdyz jim Kuca vysvetlil, ze to bylo jedine pivo, ktere meli v tom obchode chlazene, tak pochopili a Kucou stedrou nabidku neodmitli. Mezi tim Peca prinesl stastnou spravu, ze uz maji v hospode nad mostem otevrino, takze Ti, kteri jeste nemeli otevreneho lahvace Krusovic s jasotem odesli na prvni dnesni tocene.
To uz byl ale vzhuru i Milan. Predchozi vecer jsme ho po tme spis otypovali na bezdomovce, ale jak se pozdeji ukazalo, slo nejspise o stareho zkuseneho trempa. Rikal, ze uz sem jezdi vandrovat pres 20 let a ze mu tady nikdo nerekne jinak nez „tato“. Dokonce se s nami rozdelil o pastiku k snidani. Pak jeste vytahl digitalni fotacek, udelal si s nami spolecny snimek a se sel ztratit nekam do lesa...
Dnesni den byl posledni den vypravy a tudiz nebyl cas na zahaleni. Dali jsme lode opet na vodu a vyrazili. My s Radkem jsme se i po predchozim dnu pachteni, rozhodli zachovat nasi posadku a dokoncit expedici spolu. Ujeli jsme asi pul kilometru a uz nas vital dalsi kemp v mapach oznaceny jako „Misuv ranc“. Bohuzel, zde nebyla otevrena zadna osvezovna a nemeli tu ani prives s okynkem. Timpadem jsme alespon dopili Kucovi lahvace a po kratke pauze opet vyrazili na cestu. Po priblizne dalsim pul kilometru jsme na pravem brehu spatrili velkou tabuli s napisem: POZOR, DRZTE SE V PRAVO, ZIVOTU NEBEZPECNO – ktera byla neklamnym znameni toho, ze se blizi jez u Valentovskeho mlyna. Byl to poradny dlouhatansky jez s tzv. bubnem, coz znamena, ze se pod jezem voda toci jako ve pracce od Whirlpoolu a pro pripadne „cvaknusivsiho se“ vodaka je tu skutecne zivotu nebezpeno. Drzeli jsme se tedy predpisove v pravo. Jako obvykle jsme prirazili pred jezem a sli omrknout situaci. Slajsna tu byla priblizne v siri tri a pul metru, zakoncena asi pulmetrovym zubem. Za nim pak nasledovaly perejky a mohutny sutr. Jako prvni vyrazil tym Ucho – Peca, a projeli v celku dobre, i kdyz to vzali rovnou pres ten balvan, kteremu se meli planovane vyhnout. Z jejich prujezdu a techniky jsme urcili, ze bude lespi, kdyz v dalsich posadkach projedou slajsnu pouze kormidelnici, aby se ulehcilo lodi na pridi. Jako druhy tedy sjel Kuca a jako treti opet Ucho pro tentokrat s nasi lodi, kterou jsme mu s Radkem pro jistotu sverili. Po opetovnem nalozeni veci a nalodeni, nas po dalsich asi 100 metrech cekala Hospoda U Jezu, jako odmena za splneni vodackeho ukolu. Zde me ve vycepu nejvice zaujaly fotografie z dob povodni v roce 2002. Hospoda na nich byla pod vodou skutecne az po strechu.
Dalsi plavba probihala jiz poklidne. Cestou do Nizbora uz nas potkal pouze asi jeden kemp kdesi u Zloukovic, kde jsme se stavili - jak jinak - nez na na posledni pivko nasi plavby a na utopence. Tesne pred Nizborem se nam konecne po nekolika dennim premahani podarilo zdolat Kucuv napoj, ktery si po celou dobu tahl na provazku za kanoii. Obecne nemam nic proti kole z rumem, ale bohuzel se Kucovi jiz v prvnim kempu ve Skryjich podarilo - nebo spis nepodarilo - sehnat jakousi caffe colu, jejimz smisenim s rumem konzumnim vznikla podivna chutove velmi tezko popsatelna sladka brecka.
V Nizbore jsme se vylodili na placku za mostem, kde byla domluvena predavka lodi. Pak jsme si prendali veci z barelu do nasich ruxaku a umyli lode tlustymi molitanovymi houbami, ktere byly soucasti prislusenstvi ke kazde lodi. Za nedlouho se take objevil pan „lodmistr“ s jeho dodavkou se specialnim vlekem a my jsme mu pomohli nalozit lode. Pak nam jeste doporucil hospodu kousek od nadrazi, kam jsme jeste stihli zajit na jidlo pred odjezdem do Prahy. Protoze do odjezdu vlaku zbyvalo asi 45 minut, rozhodli jsme se vsichni spolecne pro smazaka. Jenom jeden z nas si musel dat neco extra. Nutno rici, ze v tomhle pripade jsem to nebyl ja. Nastesti tu meli rychleho kuchare a tak jsme vlak do Berouna stihli docela v pohode. Motorak mel vsechny vagony precpane turisty a vyletniky, takze jsme celou cestu az do Berouna stali.
Celou dobu cesty jsme resili dilema, jestli budeme hodinu cekat v Beroune na pro nas nezizkovaky prihodny spoj po trati c.173 pres Rudnou rovnou domu do Reporyj a nebo jestli to vezmeme driv pres Karlstejn a Radotin po trati c.171 az na Smichac. Kuca - i kdyz nereporyjak - navrhoval preckat cekani na vlak v nadrazce v Beroune, avsak vzhledem k tomu, ze nam to na ten Smichac jelo uz asi za 12 minut, jsme se rozhodli pro druhou variantu. Letos ctyricetileta elektricka jednotka 451 znama spis pod nazvem „pantograf, lochneska ci zabotlam“ jiz byla pripravena k odjezdu. Kuca tedy nevahal a na cestu rychle zakoupil jeste litrovku cerveneho. Nutno rici, ze ti z nas, kteri jsou jiz vazani svazky manzelskymi, se od rana docela drzeli zpatky a piva si jen tu a tam usrkli a ti ostatni uz toho meli za celou dobu dost. Takze jediny ja jsem jeste jakz-takz pomohl Kucovi zdolat tento tekuty pozdrav z Moravy, i kdyz si ted uz nemuzu presne vybavit jestli to nahodou nebyl „Prazsky sklepmistr“.
Ve vlaku jsme se jeste s Pokym a s Kucou domluvili, ze vecer vyrazime do kina k Andelu na posledni dil Harryho Pottera – Harry Potter a Fenixuv rad a stim jsme se take na Smichaci rozloucili. Vecer uz vsak Kuca do kina nedorazil. Spolecne s Pokym tipujeme, ze se doma svalil na postel a usnul jako spalek. Preci jen byla ta letosni expedice s urciteho pohledu trochu narocnejsi nez ta minula. Nicmene se uz ted vsichni moc tesime na VOVAKU 2008.